Antická literatura

 

-literatura starověkého Řecka a Říma, tvoří základ vzdělanosti v Evropě

Řecká literatura

Řekové – vyspělá kultura, kontakt s Asií a Egyptem- spojuje literaturu tří kontinentů, zachovala si svůj vlastní literární vývoj; tři období:

 

1)      archaické – 8.-6.st. př. n . l.

-vývoj ústní lidové slovesnosti – mýty šířili potulní básníci – aoidové

Homér – slepý básník, žádné důkazy o jeho životě, přisuzují se mu 2 eposy z 8. st. př. n . l.:

Ílias“- velmi rozsáhlý epos zachycující posledních 51 dní trojské války (Ílion=Troja), hl. hrdinové: Achilles a Odysseus za Řeky, Hektor .

Odyssea“- zachycuje návrat itackého krále na rodný ostrov Ithaku, trval 10 let Ü rozlobil boha moří Poseidona; byl na ostrově kiklopů a nynfy Kalypsó; o jeho ženu Penelope se mezitím uchází mnoho nápadníků.

Znaky homérského eposu:

-          rozsáhlá veršovaná epická skladba (6-ti stopý daktil) o významných událostech

-          bohatost vypravování (velké množství postav a dějů-příběhů)

-          obsahuje lyrické vložky

-          členěn do kapitol

-          použito velké množství jazykových prostředků (epitethon konstans), dlouhé věty

-          hl. postavy výjimeční hrdinové, nesmírně silní a odvážní, avšak podřízeni vůli bohů

-          zdroj – ústní lidová slovesnost, mýty

Hesiodos – autor epické skladby „Práce a dni“- jak se dá úsilím získat majetek

Lyrika:

-     elegie (žalozpěvy)

-          monodická lyrika – sólový zpěv s doprovodem lyry – Sapfó, Alkaios

-          oslavné básně – ódy – básník Pindaros

-          anakreontská lyrika – básník Anakreon – opěvuje lásku, víno, ženu a zpěv, pro vyšší spol. vrstvy

 Epika: bajky – Ezop (původně otrok)

 

1)      attické 5.-4.st.př.n.l.

-          centrem kultury Athény, vrchol řecké otrokářské demokracie

Nejoblíbenějším se stává drama, vzniklo z obřadů Velké a Malé dionýzie –oslavy boha Dionýsa trvaly tři dny, předváděny různé výstupy Þ vznik tragedie (pro lidi vyšších vrstev) a komedie (pro nižší vrstvy). Hrál 1 herec a sbor (=chór),později 3 herci.

Tragédie:

Aischylos – „Připoutaný Prometheus“, trilogie „Oresteia

Zachycuje konflikt člověka s bohy, člověk je vždy poražen a musí se podvolit vůli bohů; zavádí dialog.

Sofokles – „Král Oidipus, Antigona ,Elektra

Hrdinové také podřízeni vůli bohů, snaží se jim vzepřít, jejich osud je jim však dán; zavádí třetího herce.

Král Oidipus“- byl proklet, nevědomě zabil svého otce, oženil se se svou matkou, měl s ní děti, které přivodili zkázu svému městu.

Euripides (=“filozof na scéně“- v tragédiích řeší fil. problémy) – tr. „Médea, Elektra, Hippotitos“- o velkých ženách historie, hrdinové dosahují největšího osamostatnění.

Médea“- chce pomstít zradu svého muže Jásona, který ji poslal do vyhnanství.Otráví tedy jeho novou ženu a jeho a své děti.

 

Znaky antické tragedie:

-          čerpá z bájí a mytologie, řeší velké konflikty mezi hrdiny a bohy, hrdinové nesmírně odvážní i citliví

-          psány ve verších

-          jednota času, děje a místa

-          velmi krvavé – mnoho vražd a sebevražd, nikdy nebyly předváděny

-          hráli muži, nejdříve jeden a chór (= sbor), později tři muži

 

Komedie: považován za nižší žánr, většinou satirické

Aristofánes – „Jezdci, Ženský sněm, Mír, Žáby“- o aktuálních politických problémech, úplatkářství, přetvářce, vztazích mezi mužem a ženou.

Dějepisectví: Hérodotos, Thúkididés

Řečnictví: Démosthenésfilipyky?

Filozofie: Sokrates, Platón, Aristoteles (-„Rétorika“)

 

2)      helenistické – 4.st. př. n. l. – 1. st. n. l.

centrem Alexandrie (Egypt) – 308 př. n. l. založen Museion = vysoká škola + knihovna (nashromážděno asi 500 000 svazků)

Řecká kultura se rozšiřuje na území dobytá Alexandrem Makedonským.

V této době král neomezenou moc Þ cenzura v literatuře Þ nemožno kritizovat panovníka Þ autoři píší o osobním životě a lidském soukromí. Rozvoj exaktních věd (mat.,  fyz., lékařství, …)

„Nová komedie“ :

Menandros – „Škarohlíd“- nezachována celá

Rozvoj prózy – dobrodružné romány (jednoduché náměty)

Idyla: = zachycení milostného vztahu z idealizovaného prostředí venkova.

-          básník Theokritos – pastýřské idyly

Římská literatura

Navazuje na řeckou, čerpá z ní + tradice ůstní lidové slovesnosti (básně, písně – lyrické na slavnostech, epické na slavnostech za zemřelé); latinská.

Řím založen 753 př. n. l., tři období:

 

1)      doba stará – 3.-2.st.př.n.l.

-          první díla překlady z řečtiny – eposy (Odyssea), nové komedie

Drama:

Plautus – inspiroval se v řecké lit. 130 her, známe 23: „Komedie o hrnci“ – inspirace pro Moliéra – „Lakomec“; „BlíženciÞ Shakespeare – „Komedie plná omylů“; + frašky „Paliáta, Togáta

Terentius – autor vážných her podobajících se činohře

 

2)      doba klasická (zlatá) – 1.st.př.n.l. – období největšího rozkvětu

Augustus Oktaviánus – za něho Řím dosáhl největšího rozkvětu, velmi vzdělaný vladař, obratný řečník, nakloněn rozvoji kultury.

Próza:

Marcus Tulius Cicero – řečník, politik, filozof – v Římě popularizoval myšlenky řeckých filozofů. „Řeči, Dopisy, Spis o státě“- psány „cicerovskou latinou“ – vzorem pro latinu v renezanci, používá velmi dlouhých souvětí=periody, sloveso až na konci věty

Gaius Julius Caesar – válečník výbušné povahy, řečník

-„Zápisky o válce galské“- strohý úsečný styl, maximum informací na menším prostoru.

 

Poezie:

elegie, milostná poezie: -Catullus („nenávidím a miluji“)

Publius Ovidius Naso - *43 př.n.l., pocházel ze šlechtického rodu, měl se stát úředníkem, zalíbilo se mu řečnictví, svatbou se dostal do příbuzenství s panovníkem, jeho nevole Þ vyhnanství k Černému moři Þpsal císaři teskné dopisy „Tristia“- mají formu básnického dopisu

cyklus „Metamorfózy (Přeměny)“ – zpracováno asi 250 řeckých a římských bájí, ve kterých se lidé převtělují po smrti do zvířat; báje „O Daidalovi a Ikarovi, Pygmalion“- vynikající sochař, měl odpor k ženám, zamiloval se do sochy, prosil bohy o její oživení, byla oživena – trest, nebo odměna?)

Vergilius – autor epické poezie: „Bukolika“- zpěvy pastýřů, „Georgika“- zpěvy rolníků

Aeneida (= Aeneás)“- nejdůležitější římský epos, hrdina Aeneás se spolu se svým synem zachránil z Troji, stal se zakladatelem místa, kde byl založen Řím; knižní typ eposu.

Horatius – blízký přítel Vergilia a císaře August, autor lyrických básní – ód, dbal především na formální stránku básní, spolu s jeho družinou ho podporoval Maecenas Þ mecenáš.

 

3)      postklasické období (= stříbrné, doba úpadková) – 0 – středověk

vláda krutovládců (Kaligula, Neron), nedovolovali vyjadřování literatury k situaci Þ lit. se nerozvíjela obsahově, ale formálně Þ vyumělkovaný vybroušený sloh.

Seneca – filozof, vychovatel císaře Nerona, obdivoval řeckou kulturu Þ náměty pro svá díla: „Medea, Faidra, Trójanky“- temné tragédie, mnoho vražd a násilí – v římském divadle zobrazováno. Senecovi tragedie určeny spíše k četbě Þ knižní typ dramatu.

 

Historie: Tacitus - „Germania

 

Vzniká satira:

Petronius – vlivné postavení u dvora Þ „poradce ve věcech vkusu“ – „Satirikon“- vysmívá se zbohatlíkům a nevzdělaným, známe jen úryvek „Trimabchinova hostina

Martialis – autor epigramů

Plutarchos – porovnávací životopisy – srovnával život slavného Řeka a Římana (vědců, politiků,…), zdrojem pro další spisovatele (Shakespeare)